Na obsah stránky

Ludvík Salvátor > Historici o Toskáncích - Ikonografické památky na Toskánce v NM

Ikonografické a jiné památky na toskánské Habsburky ve sbírkách Národního muzea


       Po rozpadu rakousko-uherské monarchie a vzniku Československé republiky zůstaly rodinné písemnosti, knihy a další památky zanechané toskánskými Habsburky v Ostrově nad Ohří a v Brandýse nad Labem ve vlastnictví mladého nástupnického státu. Rozděleny byly na archiválie, o něž dnes pečuje Národní archiv, a na knihy a další trojrozměrné předměty, které byly svěřeny Národnímu muzeu. Ostrovskou a brandýskou knihovnu má v muzeu na starosti oddělení zámeckých knihoven, zatímco všechny ostatní předměty kulturněhistorického charakteru jsou ve správě oddělení starších českých dějin. Do tohoto oddělení, původně nazývaného oddělením historicko-archeologickým, byl velký soubor pocházející ze zámku v Brandýse nad Labem oficiálně předán Ministerstvem zemědělství dne 13. května 1919. Předměty se nestaly součástí sbírek, ale byly vedeny jako státní depozit, o který se muzeum povinně staralo, aniž by jej vlastnilo. Soubor byl evidován v rukopisné knize depozit čís. 1 pod čísly Dep. 265 – Dep. 1104.
       Po čtyřiceti letech byla státní depozita v muzeích rozhodnutím Ministerstva školství a kultury z 12. prosince 1959 převedena do vlastnictví institucí, v nichž byla dosud uložena. Celý toskánský depozit byl tedy v tehdejším historicko-archeologickém oddělení zapsán dne 14. července 1960 do přírůstkové knihy (tzv. evidence 1. stupně). Evidenci 2. stupně, při níž každý předmět obdrží dosti podrobnou evidenční kartu (obsahující všechny podstatné identifikační údaje včetně popisu), provedla během roku 1963 pracovnice zmíněného oddělení, historička umění Dagmar Stará. Soubor je v dnešním oddělení starších českých dějin veden pod inventárními čísly H2-60 816 až H2-61 655. Postupně probíhá i jeho fotografické dokumentování, jež však dosud obsáhlo jen malou část sbírky.

       K vyšší úrovni poznání sbírkových předmětů směřuje jejich důkladné odborné vědecké prozkoumání, které umožňuje jejich správnou interpretaci a účelné muzejní využití. Bylo by možno nazvat to „evidencí 3. stupně“, ale protože v běžné muzejní praxi k tomu ve většině případů z různých důvodů bohužel nedochází, ani se toto terminologické označení neužívá. Přesto by bylo ideální, aby jakékoli prezentaci sbírkových předmětů jejich zevrubné odborné posouzení předcházelo. Samozřejmé a běžné je u vědeckých studií, monografií či katalogů, předpokládá se při prezentaci formou odborných přednášek, ale nemělo by scházet ani při předvádění sbírek na výstavách, v dokumentárních filmech a v podobných médiích. Tohoto vyššího stupně odborného zkoumání se bohužel valná většina předmětů z toskánského souboru uloženého v oddělení starších českých dějin dosud nedočkala. Vysvětlení je snadné: o památky na rodinu toskánského velkovévody Leopolda II., jež byla sekundogeniturou vladařské dynastie Habsburků, nejevila z ideových důvodů zájem ani první republika, ani republika ovládaná komunistickým režimem. Teprve po roce 1989 je možno se těmito vzácnými fondy zabývat bez zábran. Omezení spočívá jen v nedostatku času muzejních kurátorů, způsobeným jejich permanentním pracovním přetížením, a v dosud neprobuzeném zájmu externích badatelů.

      Z rozsáhlého toskánského souboru bylo dosud odborně publikováno jen 67 předmětů. V roce 1987 napsala Dagmar Stará článek o zlaté tabatěrce z doby po r. 1810, s malovaným pohledem na saský zámek Pillnitz na víčku (inv. čís. H2-60 947).  Dagmar Stará, Eine Tabakdose mit Darstellung von Schloß Pillnitz. Dresdner Kunstblätter (Zweimonatsschrift der Staatl. Kunstsammlungen Dresden), roč. 31 (1987), čís. 4, s. 146–148.  pozn.  Roku 2005 bylo 19 miniaturních podobizen z toskánského souboru zařazeno do vědeckého katalogu, který zpracoval celou sbírku malovaných miniaturních portrétů v oddělení starších českých  Lubomír Sršeň – Olga Trmalová, Malované miniaturní portréty. Sbírka oddělení starších českých dějin Národního muzea. Praha (Národní muzeum) 2005.  pozn.  dějin. Na to navázal v roce 2013 katalog drobných portrétů ze sbírky téhož oddělení, obsahující 46 převážně akvarelových podobizen členů rodiny Leopolda II. Toskánského, jejich příbuzných, několika italských umělců a dalších osob. Lubomír Sršeň, Malované drobné portréty. Sbírka oddělení starších českých dějin Národního muzea. Praha (NM a Lika Klub) 2013.  pozn.  Jednu rozsáhlejší studii si vyžádalo komplikované, ale přínosné prozkoumání akvarelového vyobrazení Gioachina Rossiniho, jediného autentického portrétu tohoto slavného italského operního skladatele v českých sbírkách. Podařilo se identifikovat i autora tohoto portrétu, namalovaného pravděpodobně v Neapoli roku 1839. Byl jím Rossiniho šlechtický přítel a obdivovatel Antonio d´Aquino duca di Casarano (* 1786 – † post quem 1846), nadaný amatérský malíř. Lubomír Sršeň, Neznámý autentický portrét Gioachina Rossiniho / An Unknown Authentic Portrait of Gioacchino Rossini. Musicalia. Časopis Českého muzea hudby / Journal of the Czech Museum of Music, čís. 1–2, 2013, s. 78–92 a 96.  pozn. 

      Některé z těchto malovaných italských podobizen byly představeny veřejnosti na Pražském hradě v Lobkovickém paláci na výstavě „Miniaturní a drobné portréty ze sbírek Národního muzea“, konané ve dnech 15. října 2004 až 17. dubna 2005.

       Naprostá většina předmětů z pozoruhodného toskánského souboru uloženého v Národním muzeu však zůstává i nadále široké i odborné veřejnosti zcela neznámá.

      Pokusme se alespoň velmi stručně a zkratkovitě seznámit zájemce s obsahem uvedené kolekce. Registrována je pod 840 inventárními čísly, ve skutečnosti však obsahuje více než 1600 jednotlivých předmětů. Pod jediným inventárním číslem lze totiž nalézt například i album obsahující desítky akvarelů, kreseb či fotografií. Toskánský soubor netvoří ani 1% sbírek, které spravuje oddělení starších českých dějin. Přesto je to početně větší soubor, než dnes již známá a proslulá sbírka památek na arcivévodu Maxmiliána Habsbursko-lotrinského, jenž se stal načas mexickým císařem. Ta byla darována muzeu už roku 1909, na základě odkazu Maxmiliánova dvorního lékárníka Dr. Františka Kasky, a obsahuje přibližně 1250 předmětů – mnohdy ovšem mimořádně vzácných. Veřejnosti byla předvedena v maximálním rozsahu poprvé až v roce 1999. Lubomír Sršeň – Dana Stehlíková, Mexické dobrodružství Maxmiliána Habsburského. Průvodce výstavou uspořádanou ve dnech 8. července až 31. října 1999 v Lobkovickém paláci na Pražském hradě, Jiřská 3, Praha 1. Praha (NM) 1999.  pozn. 

      V toskánském souboru tvoří většinu – přes 1200 exemplářů – ikonografické památky: především kresby, akvarely, kvaše, drobné oleje, grafiky a fotografie, adjustované zčásti samostatně, zčásti uložené do dvanácti alb 
Klikněte pro zvětšení
(obr. 1; inv. čís. H2-60 998)
. Uměleckohistoricky cenná je zejména početná kolekce portrétů zobrazujících jednotlivé členy toskánské větve Habsburků. Nalezneme zde například akvarelovou podobiznu toskánského velkovévody Ferdinanda III., namalovanou ve Florencii roku 1821 předním vídeňským portrétistou Johannem Nepomukem Enderem 
Klikněte pro zvětšení
(obr. 2; H2-61 107)
. Z roku 1843 pochází drobná olejomalba představující Ferdinandova syna a nástupce Leopolda II. Toskánského. Je to mistrovské dílko signované dnes již zapomenutým italským malířem F. Sergardim 
Klikněte pro zvětšení
(obr. 3; H2-60 892)
.
Leopold II. (1797–1870), poslední toskánský velkovévoda, jenž musel s celým svým florentským dvorem Itálii roku 1859 opustit, byl vzdělaným člověkem milujícím tradiční kulturní hodnoty. Nepochybně právě jeho přičiněním byla v jeho rodině shromažďována umělecká díla, jež se pak dostala přes brandýský zámek do Národního muzea. Byl dvakrát ženat, ve sbírce se dochovalo několik portrétů obou jeho manželek. Od zmíněného Johanna Nep. Endera pochází jemná akvarelová podobizna Marie Anny Karoliny, vzniklá ve Florencii současně s portrétem jejího tchána, zachycující ji při kreslení, tehdy oblíbené zábavě mladých aristokratek 
Klikněte pro zvětšení
(obr. 4; H2-61 104)
.
Marie Anna Karolina, narozená jako saská princezna, zemřela již ve 32 letech roku 1832, a Leopold II. se po roce oženil s bourbonskou princeznou Marií Antonií, dcerou krále Obojí Sicílie Františka I. Její akvarelový portrét, zachycující ji při čtení dopisu, vznikl ve Florencii před polovinou 19. století a je připisován blíže neznámé, nejspíše florentské dvorní malířce Rose Sasso 
Klikněte pro zvětšení
(obr. 5; H2-61 001/2)
.
Marie Antonie, zvaná Antonietta, porodila Leopoldovi II. celkem deset dětí, z nichž šest se dožilo dospělosti. Nejstarší z nich byla Isabella (1834–1901), všemi milovaná, jak o tom svědčí i mimořádné množství jejích podobizen ve sbírce. Zvláště půvabný je například její akvarelový portrét, který pravděpodobně namalovala již zmíněná Rosa Sasso 
Klikněte pro zvětšení
(obr. 6; H2-61 001/4)
.
Portrétovala ji v době, kdy bylo Isabelle asi patnáct či šestnáct let, tedy krátce předtím, než si v roce 1850 vzala svého strýce, hraběte Franceska Trapaniho. Výsadní postavení měl mezi sourozenci prvorozený syn Leopolda II. Toskánského Ferdinand, po domácku zvaný Nando (1835–1908). Měl se stát jako Ferdinand IV. nástupcem svého otce na toskánském velkovévodském trůně, ale vzhledem k vyhnání Habsburků z Itálie v roce 1859 k tomu nikdy nedošlo. Roku 1870 se svých nároků i oficiálně vzdal. Ve sbírce jsou jeho podobizny z dětství a mládí. Nádherně vyřezávaný rám zdobí dvojportrét malého Nandiho v modrých šatičkách dívčího střihu s mladší sestřičkou Terezií 
Klikněte pro zvětšení
(obr. 7; H2-61 106)
. Malířka Sasso, jež zanechala svou signaturu na vyobrazeném vozíku, namalovala sourozence nejspíše v roce 1838. Malá Terezka bohužel krátce na to zemřela. Další akvarel Rosy Sasso zachytil Ferdinanda jako sedmiletého „mladého muže“ ve fráčku a s bičíkem, vedle nezbytného sloupu, tradičně symbolizujícího vladařskou moc, sílu a stálost 
Klikněte pro zvětšení
(obr. 8; H2-61 001/6)
.
Z ostatních dětí Leopolda II. Toskánského nás pochopitelně nejvíce zajímá Ludvík Salvátor, zvaný Lodovico, Luigi či Ludwig (1847–1915), v pořadí třetí ze čtyř velkovévodových synů, kteří se dožili dospělosti. Jeho patrně nejranější podobiznou je pastel zachycující ho v šesti letech 
Klikněte pro zvětšení
(obr. 9; H2-61 120)
. Patří do malé jednotné série pěti pastelových podobizen z roku 1853, zobrazujících všechny tehdy žijící děti Leopolda II. a Antonietty, kromě nejstarší Isabelly, tehdy již provdané. Jde o čtyři syny (Ferdinand IV., Karel Salvátor, Ludvík Salvátor a Jan Nepomuk Salvátor – poslední z nich ještě jako kojenec) a jednu dceru, Marii Luisu. Jejich pastelové portréty vytvořila francouzská malířka miniatur Louise Adéline Chouvet. Ludvík Salvátor, budoucí vynikající přírodovědec, vynikal už v dětství mimořádným zájmem o přírodu i svými výtvarnými schopnostmi. Dokazují to některé jeho dětské výkresy a malby, například hlava býka, kterou nakreslil ve Florencii dne 13. června 1856, tedy krátce před svými devátými narozeninami 
Klikněte pro zvětšení
(obr. 10; H2-61 002/34)
. Jiné jeho obrázky z dětství mají už charakter svébytné přírodovědné ilustrace – například vyobrazení arktického ptáka papuchalka bělobradého, opatřené na paspartě jeho latinským názvem a poznámkou, že malbu provedl „Luigi“ ve Florencii dne 19. prosince 1857 
Klikněte pro zvětšení
(obr. 11; H2-61 002/36)
. Ludvíka Salvátora poznáváme i na zarámované ateliérové fotografii z Mnichova, kde je již ve věku asi dvaceti let, ve vojenské uniformě, kterou však brzy odložil, aby se mohl plně věnovat vědě 
Klikněte pro zvětšení
(obr. 12; H2-61 082)
. Zachycují ho i další rodinné fotografie toskánského souboru.

      Toskánský dvůr velkovévody Leopolda II. přitahoval mnohé umělce z Itálie i z ostatních koutů Evropy, kteří hledali ve Florencii možnost prohloubit si své vzdělání či nalézt pedagogické uplatnění na tamní Akademii krásných umění. Mnozí doufali i v lukrativní zakázky u dvora, a také je dostávali. Tyto vztahy umělců a jejich mecenášů přesvědčivě dokládají v muzejním souboru četné kresby, grafiky, akvarely a kvaše nejrůznějších námětů, které většinou jejich autoři velkovévodovi, jeho choti Antoniettě či lidem z jejich okolí dávali darem, aby na sebe upozornili. Na některých dílech to potvrzují i konkrétní uctivé dedikace. Do rodinné sbírky se tak dostala díla často vynikajících kvalit, byť většinou tradičního výtvarného pojetí, jak to odpovídalo konzervativnímu vkusu u dvora. Namátkou uveďme například mistrný akvarel Mladá dívka s odhaleným ňadrem, jenž je pozdní kopií od vídeňského malíře Franze Pitnera podle divácky přitažlivého rokokového obrazu Jeana-Baptisty Greuze 
Klikněte pro zvětšení
(obr. 13; H2-60 999/47)
. Originál, dnes patrně nezvěstný, mívala ve své obrazové sbírce v Benátkách vévodkyně z Berry. Mnohé obrázky z toskánského souboru bude ještě třeba podrobit důkladnému studiu, aby bylo možno bezpečně identifikovat jejich náměty i autory. Mezi ně patří – namátkou vybráno – například atraktivní vyobrazení interiéru neznámého italského paláce s barokní obrazovou galerií, kvaš z roku 1837, snad od C. Wernera 
Klikněte pro zvětšení
(obr. 14; H2-60 998/57)
, romantická krajina s vodopády od Franze Knébela malovaná v Římě roku 1840 
Klikněte pro zvětšení
(obr. 15; H2-60 998/28)
, či etnografická studie černocha v turbanu od Filippa Palizziho 
Klikněte pro zvětšení
(obr. 16; H2-60 998/69)
a mnohé další. Za pozornost stojí nádherné album nadepsané Fleurs des bois vierges du Corcovado. Rio de Janeiro 1847, obsahující uchvacující, barevně jásavé akvarelové vyobrazení exotických květin z lesů na hoře Corcovado tyčící se nad Riem. 
Klikněte pro zvětšení
(obr. 17; H2-60 993)
Autorství těchto skvělých ilustrací není zatím určeno. V albech nacházíme i portréty známých italských umělců 19. století, např. malíře Giuseppe Bezzuoliho („knížete italské romantické malby“), sochaře Giovanni Dupre (jenž plnil četné zakázky pro toskánský dvůr), architekta Niccolo Matase (tvůrce pestrého mramorového průčelí florentské baziliky Santa Croce) či světově proslulého malíře krajin Karola (Károly) Markó, původem z Levoči. Sem patří i zmíněný portrét krále italské opery Gioachina Rossiniho 
Klikněte pro zvětšení
(obr. 18; H2-61 001/28)
. Viz Lubomír Sršeň, Malované drobné portréty. Sbírka oddělení starších českých dějin Národního muzea. Praha (NM a Lika Klub) 2013, čís. kat. 169, 146, 159, 139, 77.  pozn. 

Velkou dokumentární hodnotu mají četné fotografie, mezi něž patří i několik ukázek nejstarších fotografických technik, daguerrotypií a ambrotypií. Kromě portrétů zachycují zvětšeniny i topografické náměty, pohledy na města a architektonické památky. Jedno album je například celé věnováno Benátkám 
Klikněte pro zvětšení
(obr. 19; H2-61 003)
.

      Menší, ale také velmi zajímavou část toskánského souboru tvoří různé drobné předměty z domácnosti, osobní památky a podobně. Patří sem například nádobí z porcelánu, skla a stříbra, cestovní příbory, asi 40 šperků, téměř tolik řádových křížů a hvězd včetně Zlatého rouna, brýle, jezdecké bičíky, hole, osobní zbraně, několik psacích, šicích a toaletních souprav 
Klikněte pro zvětšení
(obr. 20; H2-61 021)
, těžítka a různé další potřeby na psaní, části oděvů apod. O zbožnosti panující u dvora svědčí modlitební knížky, růžence, obrázky náboženského charakteru a prosté i velice luxusní krucifixy 
Klikněte pro zvětšení
(obr. 21; H2-61 140)
. Nechybí tady ani kuriózní suvenýry a relikvie, např. kazeta s pramínky vlasů jednotlivých dětí velkovévodského páru, či vlasy ustřižené Napoleonovi na ostrově Sv. Heleny dne 1. října 1820, tedy sedm měsíců před jeho úmrtím. Viz Lubomír Sršeň – Olga Trmalová, Malované miniaturní portréty. Sbírka oddělení starších českých dějin Národního muzea. Praha (Národní muzeum) 2005, s. 144–146.  pozn. 

       I tento stručný přehled nepochybně svědčí o tom, že soubor toskánských památek uložený v oddělení starších českých dějin Národního muzea patří k těm fondům, které nabízejí do budoucnosti četná a příjemná badatelská překvapení.

Autor: PhDr. Lubomír Sršeň
Copyright © 2005 - 2011 Hykam@seznam.cz , všechna práva vyhrazena mapa webu